Co je BIKROS?
Bikros je individuální sport, při němž závodí skupina jezdců mezi sebou na speciálně upravených tratích, zhruba 400 metrů dlouhých s řadou skoků. Celá trať je většinou vystavěna na poměrně malé ploše a mezi startem a cílem je jen malý výškový rozdíl. Rozhodující je zde rychlost, výbušnost, ale také cit pro kolo při dlouhých letech na velkých skocích. Ale taky drzost v bojích po startu a v zatáčkách. Základem každé bikrosové tratě je startovní pahorek se startovní rampou, která vypustí na trať vždy osm jezdců, kteří mezi sebou bojují o postup do dalších částí závodu. Skoky jsou dělané z hlíny a jako vrchní povrch bývá nejvíce používána šotolina. Poslední dobou se také stále častěji používá do zatáček a na odrazové hrany skoků asfalt. Díky tomu, že tratě jsou vždy pevně uválcované, jezdí bikrosaři s pevnou vidlicí. Skoky na dráze jsou různé jak velikostně, tak typově a každý klub má na své trati v podstatě unikátní skoky. Nejznámější jsou dvojskoky, trojskoky, lavice a vyskakovák, u kterého je odrazová hrana položena níže než dopadová. V cílových rovinkách se stávají módou tzv. mnohaskoky, tj. skok složený z více jednoduchých prvků, které dávají více možností na projetí či skočení. Závodníci jezdí na dvaceti a dvacetičtyřpalcových (Cruiserech) speciálech. Závody jsou díky velké rychlosti a technické náročnosti atraktivní pro diváky, ale při četných kolizích také mnohokrát bolestivé pro jezdce. Proto vozí jezdci povinnou výbavu v podobě přilby, rukavic, dresu s dlouhým rukávem a dlouhými kalhotami. Mnozí pak doplňují svoji výstroj o chrániče kolen, loktů a páteře. Systém závodů dle mezinárodních řádů je jednoduchý, například ve věkové kategorii, kde se na startu sejde 64 jezdců, se jede 8 skupin po osmi jezdcích, a to tak, že každá skupina odjede tři kvalifikační jízdy a čtyři nejúspěšnější jezdci vždy postupují dál, do 32 členného čtvrtfinále, kde jsou 4 skupiny po 8 jezdcích, ale pozor, jede se již jen jedna jízdy. Z každé jízdy první 4 postupují do semifinále, kde jsou dvě skupiny po 8, a opět stejným vyřazovacím způsobem zbude finálová osmička, která si to v jedné jízdě rozdá o konečné pořadí. Čas zde není důležitý, důležité je vždy se probojovat do první čtveřice a postupovat tak dál v závodě.
Bikros vznikl koncem šedesátých let minulého století v Kalifornii a USA je tím pádem kolébkou tohoto sportu. Ohromnou vlnu popularizace přinesl bikrosu film E.T. mimozemšťan, kde se dětští herci prohánějí právě na bikrosových kolech. Nejdříve se jezdilo na stávajících motokrosových tratích. Pak se začaly stavět speciální pro bikrosová kola.. Nejdřív byly z kopců a ze skoků se používaly spíš lavice a boule, o žádných velkých dvojákách nemohla být řeč. Postupem času se tratě dostávaly do roviny a přibývalo stále více rozmanitých skoků. Délka dráhy ale zůstává stále stejná, okolo 400 metrů. První, jednoduše ovládané padací startovací rampy vystřídaly nové, pístové a ovládané počítačem. Historií je i startér, tedy člověk, který startoval jednotlivé jízdy. Měl ceduli s nápisy 10 a 5, které znamenaly počet sekund do startu. Ty držel nad hlavou, otočil a včas odjistil startovací zařízení. Dneska zase vše řídí počítač a startuje se na semafory. Z USA se bikros přenesl i do ostatních končin světa počátkem osmdesátých let a v roce 1982 se konalo první Mistrovství světa, a to v Holandsku. Začátkem osmdesátých let se začal bmx profesionalizovat, a to hlavně v Austrálii a USA, a první vynikající profi jezdci byli Stu Thomsen, Gary Ellis, Pete Loncarevich, Hary Leary a další. Nejlepší profi jezdci z Evropy z poloviny osmdesátých let byli především z Holandska a Francie, kde bikros zažil největší rozmach, a třeba ve Francii existují ve školách sportovní třídy se zaměřením na bikros. Hodně z prvních hvězd bmx je ještě v aktivní kariéře, například Christophe Leveque či Jean Sauze. Nejúspěšnější světovou bikrosařkou je Corine Dorland z Holandska, která získala deset titulů světové šampiónky.
Do naší země se dostal bikros poprvé v roce 1984 a ihned se těšil ohromné popularitě. Český výrobce Velamos Sobotín chrlil kola BMX 20 jedno za druhým, a tak hned z počátku měl bikros několik tisíc příznivců. Aktivně se do pořádání závodů angažovaly SVAZARM a ČSTV, což někdy znamenalo i dvě soutěže stejné úrovně pod různým zaštiťujícím orgánem, ale i tato nepříjemnost se později vyřešila. Mekkou počátků této disciplíny byla střediska jako Šumperk, Rudná, Ostředek atd. Výhodou té doby bylo, že všichni jezdili v podstatě na stejných kolech, a tak záleželo jen a jen na schopnostech jezdce. S pádem komunismu začali objevovat i naši jezdci to, že na západě se jezdí na technicky úplně jiných kolech, o polovinu lehčích, a tak zhruba 3 roky u nás platilo to, že vyhrával ten, kdo měl peníze a přivezl ze západu slušné kolo. Naši jezdci se také začali zúčastňovat mezinárodních závodů, nejprve v Německu a Rakousku, později i evropských a světových šampionátů. Každopádně díky tomu, že se u nás bikros považoval stále za dětský sport, jsme měli spoustu skvělých jezdců v mládežnických kategoriích, kteří dokázali získat titul mistra světa. Určitě nejvíc jich má Vladislav Khás z let 1991,1992,1993 a 1994. Po jednom titulu získali i Jiří Batovec nebo Zdeněk Štybar. Dlouho jsme neměli žádné zastoupení v kategorii PRO. Tím prvním se stal až v roce 1994 René Živný a i v téhle prestižní kategorii jsme začali dohánět svět a dnes patříme v kategorii ELITE (současný název pro kategorii PRO) ke světové špičce. Jména jako Michal Prokop, Lukáš Tamme, Aneta Hladíková či Jana Horáková nahánějí soupeřům strach. Co se týká mezinárodních závodů na našem území, tak prvním byl INTERNATIONAL CUP v Milovicích v roce 1995 a od té doby pravidelně pořádá naše republika některý ze závodů Mistrovství Evropy či Evropského poháru. Kromě Milovic okusili pořadatelství velkého závodu již také v Klatovech, Pardubicích, Třinci či Praze-Bohnicích.
